Veškerá média zastihla zpráva o smrti neobyčejného člověka Václava Havla. Toto by nebyl školní časopis, kdybychom se o této smutné události alespoň nezmínili.
Každý ví, že pan Havel byl: první prezident České republiky a kritik komunistického režimu. Málo kdo ovšem tušil, že byl vnukem československého diplomata Huga Vavrečky.
18. prosince 2011, kolem poledne, začala media rozšiřovat zprávu: ,,Ve svých 75 letech nás navždy opustil náš bývalý prezident“.
Mnoho lidí této informaci nemohlo, nebo nechtělo uvěřit. Solidarita českých i zahraničních občanů hodinu od hodiny rostla. Po celé České republice, i v Jičíně, začala vznikat pietní místa. Tam lidé chodili zapalovat svíčky, pokládat květiny a někteří přidali i osobní vzkaz. První dny nás televizní noviny seznamovali s jeho osudem, a spolu s kamerami jsme navštívili různé kouty naší země, abychom se podívali, kde a jak se uctívá jeho památka. Hned v pondělí nás čekalo školní hlášení, kde nám pan profesor Brož pohovořil o jeho významu nejen pro naši zem.
Veřejnost měla možnost rozloučit se s jeho ostatky hned čtyřikrát, kdy byla rakev vystavena od pondělí do úterý (19. -20.12.2011) v Pražské křižovatce a od středy do čtvrtka (21. -22.12.2011) ve Vladislavském sále Pražského hradu. Od středy do pátku byl vyhlášen třídenní státní smutek.
Těsně před Vánocemi, 23.12. se v katedrále sv. Víta konal státní pohřeb. Tohoto smutečního aktu se účastnili hosté ze všech více i méně významných států a republik celého světa. Velice osobní kázaní vedl arcibiskup Dominik Duka. Václav Klaus, Karel Schwarzenberg a Madeleine Albright měli tu čest vzdát hold proslovem. Především proslov Madeleine Albright byl velice sledován, už jen proto, že se tato politicky velmi významná žena rozhodla mluvit česky. Ve svém projevu zmínila: ,,V uplynulých dvaceti letech byl jedním z nejvíce respektovaných mužů této planety. Avšak nikdy nebyl uspokojen, že vykonal vše, co mohl vykonat, a že se stal vším, čím se mohl stát.“
Současný prezident Václav Klaus nám připomenul, co by s Václavem Havlem nemělo odejít, a bylo toho opravdu moc. Například: ,,… Neodchází myšlenka, že slovo má nesmírnou sílu, že umí zabít i léčit, uškodit i pomoci, že umí měnit svět. … Neodchází myšlenka, že menšinový názor nutně není nesprávný a že o něm musíme přemýšlet a diskutovat. Neodchází myšlenka, že naše republika je naším dílem a že bude taková, jakou ji sami uděláme. …“
Naopak Karel Schwarzenberg připomenul nám všem známé heslo: ,,To je hluboký smysl hesla Pravda a láska, kterému se lidé mnohdy vysmívali a velmi mu ho vyčítali, přesto je to podstata lidského boje. My všichni víme, že tento boj bude trvat po celou existenci lidstva. My víme, že ten boj o lásku a pravdu nesmíme nikdy vzdát. … Pane prezidente Havle, za pravdu a lásku a jejich vítězství budeme nadále bojovat, neustaneme. Můžete se na nás spolehnout.“
Zazněla česká hymna a nezbývalo nic jiného, než naposledy opustit Pražský hrad. Tak se stalo za pomocí hradní stráže, projetím zlatou branou. Tou poprvé procházel, když byl prvně zvolen prezidentem.
Poté se konalo opravdu poslední rozloučení, ovšem soukromé. Do strašnického krematoria se přemístili i jeho nejbližší. V den patnáctého výročí svatby s jeho druhou ženou Dagmar Havlovou, tedy 4. ledna 2012, byla urna s ostatky uložena do rodinné hrobky. Tak tedy odpočívá ,,bok po boku“ své první ženy Olgy. Odešel velmi zvláštní člověk, který se zasloužil o naši pohodu, ve které žijeme, a jeho „dílo” se určitě projeví v následujících letech. Nejen za to mu patří náš dík!
Veronika Kracíková, 2.A